INFO2

24. října 2008 v 17:43 | anna


Staří Řekové věřili v existenci Sirén, démonů smrti zobrazovaných jako dívky s ptačím nebo rybím těle



Staří Řekové věřili v existenci Sirén, démonů smrti zobrazovaných jako dívky s ptačím nebo rybím tělem. V Homérově Odyssei jsou popisovány jako bohyně sídlící na opuštěném ostrově, které krásným zpěvem lákaly mořeplavce. Ti zapomněli na cestu domů, ztroskotali o útesy a stali se jejich potravou. Mýtus o mořských pannách se rodil po celá staletí v bujných představách námořníků. Například když Kolumbus poprvé uviděl kapustňáky u pobřeží ostrova Hispaniola, rozděleného dnes mezi Haiti a Dominikánskou republiku, zapsal si do deníku: "Spatřili jsme tři Sirény, jak se z moře zvedají do velké výšky, ale nebyly tak krásné, jak je zobrazují malíři, i když jejich tvář má jistou podobnost s tváří lidskou."
V různých starých knihách nalézáme zmínky o mořských pannách. Pročítáme-li některé jejích kapitoly, přesvědčíme se, že to nebyli vždycky jen dravci, bazilišci, jednorožci, mořští hadi, kteří bylí příčinami těch nejpodivuhodnějších dobrodružství, nýbrž že to byli často i jíní netvoři, třeba jako slon ohromní mořští raci, pro něž přeštípnutí námořníka bylo maličkostí, podivné ryby s kravskými nebo prasečími hlavami a pak, mořští démoni, lidé. Z těchto mořských lidských ddémonů jsou nejproslulejší "mořské panny", o nichž staří námořníci velmi rádi vypravovali různé historky. Byly to půl panny a půl ryby. Ve starých spisech se zachovalo nejen mnoho jejich vyobrazení, ale také četné přednášky, které o nich s největší vážností proslovili staří učenci.

Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženy. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci. Ale nebyly to jen "mořské panny", o nichž staří námořníci vypravovali a v které staří učení profesoři věřili, nýbrž byly to i jiné lidské obludy. Tak třeba roku 602 vojenský velitel byzantského císaře Mauritia, Menas, viděl prý ve vlnách nilského ústí dva "mořské lidi". Takovým "mořským člověkem" byl asi i mohamedánský prorok Oen (Oannes) a nechybí ani tvrzení, že snad právě tento se stal předlohou pro všelijaké fantastické obrazy "mořských Turků", o nichž se zmiňují některé staleté knihy renesanční doby. Také "mořský mnich" je známou figurkou, která dlouho strašila v starých vědeckých knihách.

Mnohé tyto mořské lidské obludy byly i chyceny. Tak je třeba zaznamenáno, že roku 1187 byl chycen u Oxfordu jakýsi "mořský muž", který ale utekl.Roku 1305 byl chycen v Holandsku jiný "mořský muž", který prý měl na: sobě brnění, tomuto se však nepodařilo utéci, nýbrž po třech nedělích bídně zahynul v Dokkumu. Někdy v letech 1400-1405 se prý podařilo holandským mlékařkám chytit kdesi v okolí Haarlemu opravdovou "mořskou pannu". Odvedly ji domů, oblékly ji a naučily ji prý i příst; žila pak několik let, ale neustále musela býti hlídána, protože stále chtěla uniknout do moře. Anglický mořeplavec Henry Hudson si 15. června 1608 poblíž ostrovů Novaja u severních břehů Ruska nevzrušeně zapsal do deníku: "Dnes ráno se jeden z našich mužů podíval přes palubu a uviděl mořskou pannu". Toto stvoření, které plavalo blízko lodí a zíralo na námořníky, uviděly i další členové posádky Thomas Hellas a Robert Raynar. Tvrdily, že její tělo bylo velké jako tělo muže, bledou pleť, dlouhé černé vlasy a ocas jako delfín.

V 17. století nebyla víra v mořské lidi o nic menší, než ve století dvanáctém, kdy jich bylo v mořích kolem Británie spatřeno bezpočet. Tato víra byla mezi námořníky živá, ještě když si roku 1817 kapitán Asa Swift z lodi Leonidas povšiml cestou z New Yorku do Le Havru podivné ryby, již všichni považovaly za mořskou pannu. Přestože spatření tvorové byly zřejmě mořští savci, například tuleni, nebo kapustňáci, Většina námořníků o mořských pannách mluvila jako o ženách s rybím ocasem a dlouhými vlasy, které v ruce drží zrcadlo a hřeben. Takový byl i obraz panny, který se vyskytoval na erbech v kostelích a na štítech hostinců. Tato mořská panna je patrně dědičkou dávných božstev pocházejících až z pátého tisíciletí př. n. l., k nimž patří i babylonská bohyně s rybím ocasem Cannes a syrská měsíční bohyně Atergatis. Mořské panny jsou proslulé i svým krásním hlasem, který je pojí se sirénami. V západních námořnických příbězích jsou mořské panny tradiční předzvěstí ztroskotání. Přestože mnoho lidí v mořské panny nevěří, je možné, že některé záhady s těmito mořskými vílami se skrývá v existenci nějakého nám neznámého tvora.

Přírodopisec Georg Stelle pozoroval 10. srpna 1741 v Aljašském zálivu asi 2 hodiny savce, které popsal jako vodní opici 1,5 metru dlouhou, bez předních končetin a s dvouploutvým ocasem. Britský mořský biolog sir Alistair Hardy přišel roku 1960 s domněnkou, že předkové lidí mohli strávit jistou fázi své evoluce moři a někteří z nich tam možná zůstaly.
Poslední "mořskou pannu" ulovili prý rybáři asi roku 1819-1820 kdesi u Shetlandských ostrovů, byl to ovšem asi dnešní kapustňák. Vzácný úlovek se podařil kdysi počátkem XV. století v Adriatickém moři. Tam byl tehdy dokonce uloven "mořský čert", obluda s rohatou psí hlavou a dlouhým rybím ocasem.

] morska panna, 15.11.2007 19:04


m. V Homérově Odyssei jsou popisovány jako bohyně sídlící na opuštěném ostrově, které krásným zpěvem lákaly mořeplavce. Ti zapomněli na cestu domů, ztroskotali o útesy a stali se jejich potravou. Mýtus o mořských pannách se rodil po celá staletí v bujných představách námořníků. Například když Kolumbus poprvé uviděl kapustňáky u pobřeží ostrova Hispaniola, rozděleného dnes mezi Haiti a Dominikánskou republiku, zapsal si do deníku: "Spatřili jsme tři Sirény, jak se z moře zvedají do velké výšky, ale nebyly tak krásné, jak je zobrazují malíři, i když jejich tvář má jistou podobnost s tváří lidskou."


V různých starých knihách nalézáme zmínky o mořských pannách. Pročítáme-li některé jejích kapitoly, přesvědčíme se, že to nebyli vždycky jen dravci, bazilišci, jednorožci, mořští hadi, kteří bylí příčinami těch nejpodivuhodnějších dobrodružství, nýbrž že to byli často i jíní netvoři, třeba jako slon ohromní mořští raci, pro něž přeštípnutí námořníka bylo maličkostí, podivné ryby s kravskými nebo prasečími hlavami a pak, mořští démoni, lidé. Z těchto mořských lidských ddémonů jsou nejproslulejší "mořské panny", o nichž staří námořníci velmi rádi vypravovali různé historky. Byly to půl panny a půl ryby. Ve starých spisech se zachovalo nejen mnoho jejich vyobrazení, ale také četné přednášky, které o nich s největší vážností proslovili staří učenci.

Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženy. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci. Ale nebyly to jen "mořské panny", o nichž staří námořníci vypravovali a v které staří učení profesoři věřili, nýbrž byly to i jiné lidské obludy. Tak třeba roku 602 vojenský velitel byzantského císaře Mauritia, Menas, viděl prý ve vlnách nilského ústí dva "mořské lidi". Takovým "mořským člověkem" byl asi i mohamedánský prorok Oen (Oannes) a nechybí ani tvrzení, že snad právě tento se stal předlohou pro všelijaké fantastické obrazy "mořských Turků", o nichž se zmiňují některé staleté knihy renesanční doby. Také "mořský mnich" je známou figurkou, která dlouho strašila v starých vědeckých knihách.

Mnohé tyto mořské lidské obludy byly i chyceny. Tak je třeba zaznamenáno, že roku 1187 byl chycen u Oxfordu jakýsi "mořský muž", který ale utekl.Roku 1305 byl chycen v Holandsku jiný "mořský muž", který prý měl na: sobě brnění, tomuto se však nepodařilo utéci, nýbrž po třech nedělích bídně zahynul v Dokkumu. Někdy v letech 1400-1405 se prý podařilo holandským mlékařkám chytit kdesi v okolí Haarlemu opravdovou "mořskou pannu". Odvedly ji domů, oblékly ji a naučily ji prý i příst; žila pak několik let, ale neustále musela býti hlídána, protože stále chtěla uniknout do moře. Anglický mořeplavec Henry Hudson si 15. června 1608 poblíž ostrovů Novaja u severních břehů Ruska nevzrušeně zapsal do deníku: "Dnes ráno se jeden z našich mužů podíval přes palubu a uviděl mořskou pannu". Toto stvoření, které plavalo blízko lodí a zíralo na námořníky, uviděly i další členové posádky Thomas Hellas a Robert Raynar. Tvrdily, že její tělo bylo velké jako tělo muže, bledou pleť, dlouhé černé vlasy a ocas jako delfín.

V 17. století nebyla víra v mořské lidi o nic menší, než ve století dvanáctém, kdy jich bylo v mořích kolem Británie spatřeno bezpočet. Tato víra byla mezi námořníky živá, ještě když si roku 1817 kapitán Asa Swift z lodi Leonidas povšiml cestou z New Yorku do Le Havru podivné ryby, již všichni považovaly za mořskou pannu. Přestože spatření tvorové byly zřejmě mořští savci, například tuleni, nebo kapustňáci, Většina námořníků o mořských pannách mluvila jako o ženách s rybím ocasem a dlouhými vlasy, které v ruce drží zrcadlo a hřeben. Takový byl i obraz panny, který se vyskytoval na erbech v kostelích a na štítech hostinců. Tato mořská panna je patrně dědičkou dávných božstev pocházejících až z pátého tisíciletí př. n. l., k nimž patří i babylonská bohyně s rybím ocasem Cannes a syrská měsíční bohyně Atergatis. Mořské panny jsou proslulé i svým krásním hlasem, který je pojí se sirénami. V západních námořnických příbězích jsou mořské panny tradiční předzvěstí ztroskotání. Přestože mnoho lidí v mořské panny nevěří, je možné, že některé záhady s těmito mořskými vílami se skrývá v existenci nějakého nám neznámého tvora.

Přírodopisec Georg Stelle pozoroval 10. srpna 1741 v Aljašském zálivu asi 2 hodiny savce, které popsal jako vodní opici 1,5 metru dlouhou, bez předních končetin a s dvouploutvým ocasem. Britský mořský biolog sir Alistair Hardy přišel roku 1960 s domněnkou, že předkové lidí mohli strávit jistou fázi své evoluce moři a někteří z nich tam možná zůstaly.
Poslední "mořskou pannu" ulovili prý rybáři asi roku 1819-1820 kdesi u Shetlandských ostrovů, byl to ovšem asi dnešní kapustňák. Vzácný úlovek se podařil kdysi počátkem XV. století v Adriatickém moři. Tam byl tehdy dokonce uloven "mořský čert", obluda s rohatou psí hlavou a dlouhým rybím ocasem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama